Inspirace pro život a službu

Stačí když je pozvou

Jednoho pastora jsem se ptal na odhad, kolik členů u nich ve sboru by asi tak umělo vysvětlit Dobrou zprávu a přivést k Pánu Ježíši člověka, který má zjevný duchovní zájem. U některých křesťanů si říkám,
že by se snad potřebovali
vrátit úplně na začátek
a znovu se obrátit.(Nemyslím takové ty protivy, kteří mají ke všemu připomínky.) Odpověď mě překvapila: „Nevím. A nezajímá mě to!“ Když jsem se tvářil nechápavě, bratr pastor mi svůj pohled dovysvětlil: „Stačí, když je přivedou do shromáždění nebo na jiné setkání. Tam se dozvědí všechno potřebné.“ Zůstal jsem jako opařený.
Vím, že u nich ve sboru pořádají aktivity, kam na příklad věřící rodiny zvou nevěřící rodiny. To je skvělé! Rozumím i myšlence, že sdílet Dobrou zprávu v rámci společenství má svoji zvláštní sílu! Zarazila mě ale představa, že podstatou získávání lidí pro Pána Ježíše má být jakoby pouze pozvání do církve nebo na nějaké setkání. Vyhasne-li
zápal pro službu nevěřícím,
místní církev tím ztratí
hlavní smysl
svého pozemského bytí!Až do té míry, že věřící snad ani nepotřebují vlastní dovednost vysvětlit evangelium a vést člověka k Pánu Ježíši.
Přemýšlím, jak by asi vypadala církev ve Skutcích apoštolů, kdyby tam uplatňovali tuhle představu, že stačí přátele pozvat do shromáždění. Hm, a taky přemýšlím, jestli tahle – celkem vžitá – představa není náhodou jedním z důvodů, proč evangelikální církev u nás vypadá, jak vypadá. Tedy že je tak málo početná, docela uťápnutá, a hlavně poněkud neplodná. I když je kolem tolik lidí, kteří duchovně hledají!